To sladké jméno Beatrice Dante Alighieri

Ale ani žádná slast, ani žádná strast mu nikdy nevzala víru ve vlastní pravdu, čest a cenu jeho díla; a v tom ho utvrdily i ty tři vyhnankyně, které jednou přišly navštívit jeho srdce

Tři paní přišly navštívit mé srdce
a sedí kolem něho,
protože v něm se všeho
zmocnil pán, jemuž sloužím odevzdaně;
a jejich krása a ctnost žhne tak prudce,
že i ten mocný vládce
v mém srdci váhá ptát se
a oslovit je, popatří-li na ně.
Vypadají tak smutně, vylekaně,
jak bědný štvanec ztrácející síly,
jejž všichni opustili
a jemuž není platná krása s ctností.
Býval prý v minulosti,
jak tvrdí, čas, kdy o ně lidé stáli;
teď však jsou všem jen na obtíž a k zlosti.
A proto zavítaly
tak samy k srdci jako k příteli,
o kterém vědí, kdo v něm dávno dlí.

Jedna z nich štká, že není k utišení,
a do dlaně se kloní
jak růže, když ji zlomí,
z očí se bouře snáší bez přestání
na nahou paži, ten sloup utrpení,
a druhou rukou skrývá
zase tvář, žalostivá;
ale i bosá kráčí jako paní.
A jakmile bůh Lásky pohléd na ni
a spatřil ji tam takřka bez oděvu,
pln soucitného hněvu
se začal ptát, kdo je a proč tak sténá.
I povzdechla ta žena:
„Ty chlebe, jímž tak málokdo se těší,
naše pouť za tebou je přirozená:
já, ze všech nejsmutnější,
jsem Spravedlnost, chudá, bědná, viz,
sestra té, jež tě porodila kdys.“

Jen co to řekla, co se poznat dala,
udeřil mého pána
žal a stud jako rána
a on se zeptal, kdo jsou ty dvě za ní.
A ta, jež se hned v slzách rozplývala,
sotva to uslyšela,
ještě víc zaslzela
a řekla mu: „Nemáš dost na mém štkaní?“
A začala: „Jak víš i bez říkání,
Nil pramení jak malá říčka v kraji,
kde vrby zastírají
zem před úpalem slunečního jasu;
tam jsem já svého času
zrodila tu, jež přišla se mnou k tobě
a utírá se do svých plavých vlasů.
Když se to moje robě
pak zhlíželo v tom jasném prameni,
zrodilo tu, jež stojí vedle ní.“

Chvíli bůh Lásky mlčel rozechvělý;
pak se slzou v těch milých
a dřív tak pošetilých
pohledech pozdravil své smutné hosty.
A nato zvedl obě svoje střely
a řekl: „Vzhůru hlavy,
zde je zbroj naší slávy;
už rezaví tou dlouhou nečinností.
Šlechetnost, Mírnost a dav dalších ctností,
dcer naší krve, po žebrotě chodí.
Jestli to lidem škodí,
nechať si pláče, naříká a vzlyká
ten, koho se to týká
a koho stíhá takový zlý osud.
Nás z tvrze věčna se to nedotýká;
i když jsme štvanci posud,
budem tu dál a jednou přijde čas,
jenž naší zbroji vrátí její jas.“

A já, jak poslouchám ta božská slova
útěch i naříkání
těch zavržených paní,
si kladu za čest svoje vyhnanectví:
chce-li to nebe nebo los vždy znova,
aby svět lehkověrný
měnil květ bílý v černý,
pak padnout s dobrými je ke cti.
A nebýt toho, že terč, k němuž se ctí
vzhlížel můj zrak, je nyní kdesi v dáli,
i když mne stále pálí,
snášel bych lehce i to, co mě tíží.
Ten oheň však tak víří
a tak mě spaluje až v morku kostí,
že cítím Smrt, jak si to k srdci míří.
Zakusil jsem už dosti:
měl-li jsem vinu, přešla tisíckrát,
přejde-li vina, když se začnem kát.

Kancóno, ať se nikdo nepokouší
odkrývat, co se pod tvým rouchem skrývá —
stačí, co nezakrývá;
proč má mít každý, kdo se po něm vzpíná,
sladký plod z tvého klína.
Jenom když potkáš milovníka ctnosti
a on tě prosil, na toho buď jiná;
ukaž se v úplnosti,
ať vidí vše: květ krásný na pohled
probudí touhu v každém, kdo jej zhléd.

Kancóno, leť k těm ptákům s bílým peřím,
kancóno, lov s tou smečkou černých chrtů,
i když já světem běžím,
ač by mi měli přát už mír jak všem.
Nechtějí tomu, nevědí, co jsem;
moudrý však milost z domu nevyhání:
zvítězit jí je nad vítězství zbraní.