To sladké jméno Beatrice Dante Alighieri

Příteli Cinovi měl básník za zlé, jak snadno vzplane, ale ani on sám se nedovedl ubránit, když se mu jednoho zjevila jistá paní jako padající blesk

Mám-li si tedy, Lásko, naříkat,
aby mě slyšel svět
a bylo vidět, že už ztrácím síly,
dej, abych mohl plakat, jak bych rád,
ať mohu povědět
po svém ty bědy, jež mě zachvátily.
Ty chceš mou smrt, a já jdu k témuž cíli:
kdo mi však odpustí, když nepovím,
co s tebou zakouším,
kdo uvěří, jak krutě jsi mě jala?
A řeknu-li, jak strádám každou chvíli,
učiň, můj pane, ať se to ta zlá
nedoví dřív, než zhynu docela;
vždyť kdyby to mé hoře poslouchala,
lítost by jí kus její krásy vzala.

Jak tomu bránit, jak ji nevidět
vždy znovu v představách,
kam proniká se všemi myšlenkami!
Bláhová duše nemá snad dost běd,
že si ji kreslí v snách
krásnou a zlou, jak chodí mezi námi;
a pak se dívá, až ji celou zmámí
ty její oči touhou, co v nich žhne,
a má zlost na sebe,
že zapálila oheň, jenž ji pálí.
Co zmůže rozum svými úvahami
ve víru bouře, jíž jsem naplněn?

Úzkost, jež musí mermomocí ven,
se dere z úst, jež by se uvzdychaly,
a očím také dává, co si přály!
Ta nepřátelská tvář, jež ve mně tkví
a pyšně panuje
mé vůli tak, že se to říci nedá,
mě uchvácena sebou pobízí
jít tam, kde vskutku je,
protože rovný rovného si hledá.
Skončím jak sníh, který se k slunci zvedá,
ale co mohu nežli jít jak ten,
kdo prostě padl v plen,
po vlastních nohou na místo, kde zhynu.
A když se blížím, zdá se mi, ó běda,
že každý říká: „S tím je konec již!“
A jak se dívám, kam se vrtnout spíš
a najít pomoc, zahlédne mne v stínu
zrak, jenž mne vraždí, i když nemám vinu.

Co se pak se mnou děje celý čas,
víš, Lásko, ty, ne já -
ty přihlížíš, jak klesám utýraný;
duše, i když se do mne vrátí zas,
si marně vzpomíná,
protože paměť odešla hned za ní.
Když procitám a vidím ty své rány,
pod kterými jsem padl v mrákotách,
nemohu nemít strach
a netřást se, že se už nevyhojí.
A moje bledost říká na potkání,
co zač byl blesk, jímž jsem byl zasažen;
třebas byl vyslán sladkým úsměvem,
v tváři mi ještě dlouho chmury stojí,
protože duch dál tone v nepokoji.

A tak mne, Lásko, zničilo tvé jho
v klínu hor nad řekou,
u níž jsi mne už víckrát porazila;
zkoumáš mne živého či mrtvého
tou září nelidskou,
jež se tak skví, že by mě zahubila.
A nevidím zde duši, jež by byla
dost vnímavá a vyslechla můj žal;
bude-li ona dál
tak bezcitná, už mě nic nezachrání.
A ona se ti už tak vymanila,
pane, že nedbá na žádný tvůj šíp;
z pýchy si ukula tak pevný štít,
že každá střela se jen zláme na ní;
to srdce ve zbroji nic neporaní!

Jdi, kancóno má, psaná pod horami;
spatříš-li Florencii, moji zem,
z níž jsem byl hnán až sem,
můj nelaskavý domov, jejž jsem ztratil,
a vstoupíš-li tam, řekni: „Teď už s vámi
nebude věru bojovat můj pán;
je k místu, odkud jdu, tak přikován,
že nemá volnost, aby se k vám vrátil,
i kdyby snad už vaši krutost zvrátil.“