Usmíření

Ptal jsi se na mě tenkrát,
divila jsem se tomu,
dokázal jsi mě rozesmát,
nebála jsem se toho zlomového bodu.

Když oslovil mě tehdy venku,
nevěděla jsem, co jsi chtěl,
prý jestli nedáme ve dvou sklenku,
dokonalé oči jsi tak měl.

Začali jsme se vídat,
smáli jsme se společně,
poté jsi mě začal hlídat,
že kamarádství nebude věčné.

Hned jsem cítila, že je to láska,
že po roce je v tom víc,
oslepila mě ta páska,
nebyl v tom žádný chtíč.

Byl to velmi krásný cit,
mluvil jsi tak něžně,
rozvíjel se v mém srdci svit,
nebylo to tak běžné.

Ztrácela jsem se v Tvých očích,
byl to dokonalý pocit,
celý svět se s námi točí
a řekl jsi, že jsi se mnou procit.

Divila jsem se tomu,
protože jsi v tomhle nebyl hovorný,
Ty jsi se bál toho zlomu
a býval jsi pokorný.

Dokázal jsi ale mnohem víc,
byl jsi výjímečným člověkem,
otáčím zpět náš list,
jdeme spolu dál, i s naším věkem.

Říkáváš často, že to spolu zvládneme,
já tomu do dnes věřila,
společně světu a lásce vládneme
na naše dny se těšila.

Ptáš se proč jsem tohle začala psát
bojím se, že Tě teď ztrácím,
přála bych si Tě asi víc znát,
když se láska vytrácí.

Byli jsme vzorem dokonalého vztahu,
teď mě naše hádky mrzí,
nevidíš, v jakém jsme teď oba stavu?
Kde naše usmíření vězí?

Nechci už takhle dál,
tehdy sníh na kopcích tál
a já přišla k Tobě
a řekla: ,,Nechci se hádat v této době.'''