Vzpomínky

O čem to vlastně je?
Že ty se tam někde bavíš
a já se mám užírat?
Vždyť jsme si byli souzení,
jen já nedokážu zvednout mobil,
ty scény co bys natropil.
Nechci to ani vidět,
natož někdy poslouchat,
to se životem radši budu sama potloukat.
Chápu, že jsem mladá,
že se to opravdu nehodí,
co budeš říkat, až se něco přihodí?
Co mi budeš říkat za deset let?
Já vím, že by to šlo hned!
Jen se trochu snažit,
a že já tu snahu sakra mám,
a tak se dokola ptám,
proč ti prostě nevolám...
držím ten mobil s předvolbou,
myšlenky na Tebe mě probodnou.
Že já husa se do toho pouštěla,
nebyla si vědoma následků,
hrnula se do toho bez jakýkoliv ochranných prostředků.
No a pak se nemám divit,
že ztratit Tě teď nejspíš musím,
prý to jinde mám zkusit.
Prý oba potřebujeme čas,
jenže neřekl si na co?
To byla Tvá poslední slova
a tím skončila naše noc.
Proč jsem se za Tebou nerozběhla?
Proč jsem Tě tehdy nechytila,
tolik bylo příležitostí,
a já se nedokázala vyrovnat s možností,
zda mám a zda radši vzadu zůstat,
srdce mi z toho rozhodnutí bude dlouho srůstat.
Rozhodla jsem se špatně, vím to...
už ale nenapravím to,
nenapravím, protože nemá cenu se snažit...
a v noci si říkám, že Tě nechci nikdy ztratit.
Vím, že kdybychom se potkali, nikam by to nevedlo,
nevěřím tomu, že by se nám něco společně povedlo.
Bude to tak lepší, když se Ti budu vyhýbat,
ne že bych chtěla, ale tvým pohledům nedokážu uhýbat.
Miluji Tvoje oči a ten úsměv,
ale je tohle fér?
Když ta naděje tu byla a ani jeden z nás jí nevyužil,
a co hůř?
Ani jeden se nepoučil.
Víš, časem si to uvědomíme,
ale to už budeme mít rodiny jinde,
a já kvůli tomu neodejdu,
lžu,
lžu a stydím se za to,
vidíš jak si mě ovládl aniž by ses o to snažil?
Tak krasně si tančil, ale už by to znovu nešlo,
doufám, že nás to přešlo,
vidíš, možná lžeš i ty, lžeš si....
protože víš, že to taky nedokážeš ventilovat,
ale už o nás nebudeš usilovat.
Máš hlavu tvrdou,
asi Ti není rady,
ale co jsme si užili srandy...

Kdybys jen alespoň tušil, co kvůli Tobě dělám.
A co z toho sakra mám?
Nic... vůbec nic.