Zahleděn do okna v slunečním svitu, oslněn, oslepen, tak sveden zří tu. S pohledem tmou oka, v srdečním rytmu, světlem zrak v prosbě jen, k věčným snům mýtů.
Smrt přišla do domu naproti právě dnes za jitra. Znám dobře ten výraz strnulý, jak takový dům má. Sousedé všustí tam a ven a lékař odejde. Okno se jako letní lusk hned prudce rozlétne. Někdo vyhodil žíněnku; děti se sběhly sem. Na ní že zem...
Ach, lehčí srdce nežli mé domů tak pozdě jde a zrovna u mne pod oknem píská si vesele — jen kousek staré balady, uliční popěvek, leč pro mé ucho zjitřené uklidňující lék. Jako by vrabčák veselý se ke mně zatoulal a zpíval, snil a zpíval si...
Ti ptáci se vrací, vládci letu i v mracích, prakticky již, do končin afrických tak vždycky. Pro své rysy, kdy ve vzduchu jen tu, pak mizí, podobni duchům, a loučí se na mnoho dní.
Když jediné srdce v žalu zachráním, nebudu nadarmo žít; když jedinému životu ulehčím či pro jednu bolest najdu klid, jediné vysílené července pomohu v hnízdo se navrátit, nebudu nadarmo žít.