Kdys večer v láhvicích tak pěla duše vína: „Slyš, tobě, člověče, jak z mého vězení, kde sklo mne závistné a třpytná pečeť spíná, zní světla plný zpěv, zní píseň sbratření!
Ta služka, dobračka, které jste záviděla, pod nízkým trávníkem, jež spí ta přece měla by od nás na hrobě mít aspoň trochu kvítí, neb mrtví ubozí tak mnohou bolest cítí; když Říjen zahoukne, jenž v starých stromech řádí, svým dechem po...
Klepeta rudá do obilí se vnořila. Už pokosili a lány dlouhé jako stuhy už znovu převracejí pluhy. Večery v srpnu! Měkce líhá se do trav suchých pod jabloní. Chlad lesa zve tě, houby voní a za stromem už podzim číhá, by kvečeru, až padnou stíny,...