Konečně léto je a dámy jdou se slunečníky, své hole mají pánové a děti vozíky. To zbarví bledou krajinu do záře kytice. Vnořena v parmském mramoru leží tu vesnice, zas bez se sklání pod tíhou svých purpurových květů a včely bzučí stále nápě...
Nevšímány rostou hory, pnou se v rudém záblesku bez úsilí, vyčerpání, bez diváků, potlesku. A do jejich věčných tváří slunce dlouho s láskou zří, naposled je pozlatí pro své noční přátelství.
Tráva má tak málo na práci — říše prosté zeleně, jen včely se tu baví, motýli sedí zasněně. Čeří se po celý den k písním, jež nese větru vání, v náručí slunce chová, před každým se sklání. Jak perly celou noc navléká rosu a má tak jemné vychov...
Pták slétl na pěšinu, nevšiml si mne hned, překousl v půli žížalu a syrovou ji sněd. A když se napil rosy, již nabídla mu louka, zdvořile skočil stranou a nechal přejít brouka. Náhle mu oči blýskly, zděšené korálky, svůj samet rozčepýřil...
Šeřík je dávný keř, ale starobylejší je šeřík nebe nad kopcem dnes večer. Slunce klesá na své dráze a vposled nechává našemu rozjímání jen tuto nedotknutelnou rostlinu — květ Západu. Západ je jediná korunka, země je kalich, hvězdy lesklé to...