My jen tu báseň máme za svou zbroji a za štít pouze vědomí své práce a na dně žití kus té rezignace, a naděj - jenom klid po těžkém boji.
Nás blázny zvou v donkichotském kroji, nás, kteří bychom jejich za paláce nedali skřítka zlaté ve pohádce - a za jich blaho dali duši svoji!
Přes naše sny dál svět se valí mělký svou robotou a sobectvím a v hříchu, a jeden bodák nazpět zavleká o staletí, co Shakespeare vysnil velký; - však, dokud člověkem být není k smíchu, nám dostačí - být srdcem člověka!