To sladké jméno Beatrice Dante Alighieri

Ale ta slova, byť sebeupřímnější, se mu zdála málo; i připojil k nim ještě dvě sloky kancóny

Kdykoli, žel, mi něco připomene,
že nemám nikdy již
uvidět paní, pro niž hynu žalem,
bolestná vzpomínka hned k srdci žene
taková hoře valem,
že říkám duši: „Proč tu ještě dlíš?
Všechna ta trápení, jež okoušíš
na světě, který nesnášíš už nyní,
probouzí ve mně úzkost, jež mě drtí.“
A obracím se k Smrti,
své útěše a svému dobrodiní,
a říkám jí: „Už pojď!“ tak žádostivě,
že závidím, když někdo zemře dříve.

Mé vzdechy slévají se v jednom hlase,
jenž budí útrpnost,
jak volá Smrt a chce ji bez přestání:
jedině po ní prahnu zas a zase
od chvíle, co mou paní
odvedl navždycky ten krutý host;
vždyť její půvab, její spanilost,
jakmile od nás k nebi odletěly,
se proměnily v nadpozemskou krásu
jež v nebi plná jasu
a záře Lásky zdraví archanděly
a při vší jejich moudrosti a ctnosti
je plní úžasem svou šlechetností.