Konečně léto je a dámy jdou se slunečníky, své hole mají pánové a děti vozíky. To zbarví bledou krajinu do záře kytice. Vnořena v parmském mramoru leží tu vesnice, zas bez se sklání pod tíhou svých purpurových květů a včely bzučí stále nápěv svých dávných předků. Divoká růže rudne v mokřině, astry kroj nemění a hořec opakuje stejně své známé řasení, až zmizí tento zázrak léta jak šaty krásných žen a kněz svůj svatostánek zavře — obřad je ukončen.