Malé básně v próze Charles Baudelaire

III. Umělcovo confiteor
Jak dojímavé jsou sklonky podzimních dnů! Ach! dojímavé až k bo-
lesti! neboť jsou jisté lahodné senzace, jichž mlhavost nevylučuje
intenzitu; a není ostřejšího hrotu než hrot Nekonečna.
Jaká to rozkoš nořit svůj pohled v nesmírnost nebe a moře! Samo-
ta, ticho, nepřirovnatelná cudnost azuru! Malá plachta chvějící se na
obzoru, jež svou nepatrností a osamělostí upomíná na mou nezhoji-
telnou existenci, monotónní melodie vzdutého moře, všechny tyto
věci myslí mnou nebo já myslím jimi (neboť naše Já se ztratí rychle
ve velikosti snění!); ony myslí, pravím, avšak hudebně a malebně,
bez mudrování, bez sylogismů, bez dedukcí.
Přesto však tyto myšlenky, ať už vycházejí ze mne, či ať se vy-
mršťují z předmětů, stávají se brzo velice intenzívními. Síla rozkoše
působí nevolnost a skutečnou bolest. Mé příliš napjaté nervy dávají
již jen ostré a bolestné záchvěvy.
A nyní hloubka nebes mě ohromuje, jeho jasnost mě rozhořčuje.
Bezcitnost moře, neměnnost toho pohledu mě pobuřují… Ach! což je
třeba věčně trpět či prchat věčně před krásnem? Přírodo, ty čaroděj-
ko bez smilování, sokyně vždycky vítězná, nech mě! Ustaň pokoušet
mé touhy a mou pýchu! Studium krásna jest souboj, v němž umělec
křičí hrůzou, dokud nepodlehne.