Malé básně v próze Charles Baudelaire

XLV. Střelnice a hřbitov
„Hostinec u vyhlídky na hřbitov.“
„Zvláštní štít,“ praví sám k sobě muž, jenž se prochází, „ale právě
vhodný, aby vzbudil žízeň! Jistě že majitel této krčmy dovede ocenit
Horácia a žáky Epikurovy mezi básníky. Snad zná dokonce hlubokou
rafinovanost starých Egypťanů, pro něž nebylo dobré hostiny
bez kostry nebo jakéhokoli odznaku prchavosti života.“
A vstoupil, vypil sklenici piva tváří tvář hrobům a vykouřil zvolna
doutník. Pak ho napadlo sestoupit na ten hřbitov, jehož tráva
byla tak vysoká a tak lákavá a kde zářilo tak bohatě slunce.
Opravdu, světlo a teplo tam šílilo a řekl bys, že opilé slunce válelo
se jak dlouhé tak široké po koberci z nádherných květin vykrmených
zničením. Nesmírný bzukot života plnil vzduch – život nekonečně
malých – a byl v pravidelných přestávkách přerušován rachotem
střelných ran vedlejší střelnice, jež bouchaly jako výbuchy
zátek šampaňského v šumění nějaké přidušené symfonie.
A tu, v úpalu slunečním, jenž mu zahříval mozek, a v atmosféře
žhoucích parfumů Smrti slyšel šeptat hlas z hrobu, na němž seděl.
A tento hlas pravil: „Klety buďtež vaše terče a vaše karabiny,
nepokojní živí, kteří se staráte tak málo o zemřelé a jejich božský
odpočinek!
Kleta buď vaše ctižádost a vaše vypočítavost, netrpěliví smrtelníci,
kteří chodíte učit se umění zabíjet vedle svatyně Smrti! Kdybyste
věděli, jak snadno lze vyhrát tu cenu, jak snadno lze trefit do
terče a jak všechno je nicotné mimo Smrt, nenamáhali byste se tolik,
pracovití živí, rušili byste méně často spánek těch, kteří už dávno
trefili do terče, jediného pravého terče toho odporného života!“