Malé básně v próze Charles Baudelaire

XLVII. Slečna Bistouri
Když jsem docházel na konec předměstí pod blesky plynu, pocítil
jsem, kterak něčí rámě vklouzá lehce pod moje, a uslyšel jsem hlas,
jenž mi šeptal do ucha: „Jste lékař, pane?“
Ohlédl jsem se; byla to velká, silná holka, s očima silně rozevřenýma,
poněkud nalíčená a její vlasy vlály ve větru se stuhami její čapky.
„Nikoli, nejsem lékař. Nechte mě.“ – „O, ano! Jste lékař. Vidím to
dobře. Pojďte ke mně. Budete se mnou velmi spokojen, uvidíte!“ –
„Zajisté, navštívím vás, ale později, až po lékaři, u čerta…!“ – „Ach!
Ach!“ pravila, stále jsouc pověšena na mém rameni a vypukajíc
v smích, „vy jste čtverácký lékař, znala jsem několik takových. Pojďte!“
Miluji vášnivě tajemství, poněvadž mám vždy naději, že je rozluštím.
Dal jsem se tedy vléci touto společnicí či spíše touto neočekávanou
hádankou.
Opominu popis toho doupěte; je možno jej nalézt u několika starých,
dobře známých francouzských poetů. Jen detail, který Régnier
nezpozoroval, dva nebo tři portréty slavných lékařů visely na zdi.
Jak se se mnou mazlila! Velký oheň v krbu, ohnivé víno, doutníky;
a nabízejíc mi tyto dobré věci a zapalujíc si sama doutník, to směšné
stvoření mi pravilo: „Jako doma, příteli, udělejte si pohodlí. To vám
připomene nemocnici a zlaté časy mládí. – Ach tak! kde jste přišel
k těm bílým vlasům? Tak jste nevypadal ještě donedávna, když jste
byl interním lékařem u L… Pamatuji se, že jste asistoval při těžkých
operacích. To je člověk, jenž rád řeže, krájí a ořezává! Vy jste podával
nástroje, nitě a houby. – A jak hrdě říkával po odbyté operaci, dívaje
se na hodinky: ‚Pět minut, pánové!‘ – Oh! já chodím všudy. Znám
dobře ty pány.“
O několik okamžiků později, tykajíc mi, začala znovu touž věc
a říkala: „Viď, že jsi lékařem, kočičko?“
Tento nepochopitelný refrén způsobil, že jsem vyskočil: „Ne!“
křičel jsem zuřivě.
„Tedy chirurg?“
„Ne! ne! ledaže bych ti usekl hlavu! Sv… zatr…!“
„Počkej,“ začala znovu, „uvidíš!“
A vytáhla ze skříně svazek papírů, jenž nebyl nic jiného než sbírka
portrétů slavných lékařů naší doby litografovaných Maurinem,
již bylo možno vidět po několik let vyloženou na nábřeží Voltairově.
„Hle! poznáváš toho zde?“
„Ano, to je X. Ostatně je tu dole jméno; avšak znám ho osobně.“
„Vždyť jsem to věděla! Hleď! Zde je Z., jenž říkával ve svých
přednáškách, mluvě o X.: ‚Ta obluda, jež nosí na tvářích černost své
duše.‘ A to vše, že měl jiné mínění o jisté záležitosti. Jak si z toho
tenkrát na fakultě tropili smích! Pamatuješ si? Hle, tu je K., jenž
udával vládě povstalce, jež ošetřoval ve své nemocnici. To bylo
v době vzbouření. Jak je možno, aby člověk tak krásný měl tak málo
srdce? – A nyní, hle, W., pověstný anglický lékař; chytila jsem ho na
jeho cestě do Paříže. Vypadá jako slečinka, není-liž pravda…?“
A když jsem se dotkl zavázaného balíčku, položeného na stolečku,
pravila: „Počkej chvíli, tohle jsou interní lékaři, a tenhle balík, to
jsou externí.“
A rozhrnula vějířovitě spoustu fotografií představujících mnohem
mladší fyziognomie.
„Až se zase uvidíme, dáš mi svou podobiznu, viď, miláčku?“
„Ale,“ pravím jí, sleduje také svou fixní myšlenku, „proč myslíš,
že jsem lékařem?“
„Poněvadž jsi tak hodný a tak dobrý k ženám!“
„Zvláštní logika!“ pravím sám k sobě.
„Oh! v tom já se nemýlím; znala jsem jich hezký počet. Mám tak
ráda ty pány, že, ač nejsem nemocna, je někdy navštěvuji, jen abych
je viděla. Někteří mi chladně řeknou: ‚Vy nejste vůbec nemocna!‘
Ale jiní jsou, kteří mě chápou, poněvadž čtou ve výrazu mé tváře.“
„A když tě nepochopí…?“
„U čerta, vyrušila-li jsem je zbytečně, nechám deset franků na
krbu. – Ti lidé jsou tak dobří a milí! Našla jsem v Pitié1 jednoho
malého interního lékaře, který je hezký jako andílek, a jak je zdvořilý!
a jak pracuje, ubohý hoch! Jeho přátelé mi řekli, že nemá ani sou,
poněvadž jeho rodiče jsou chudí a nemohou mu nic posílat. To mi
dodalo důvěry; jsem konečně dost hezká žena, třeba již ne příliš
mladá. Řekla jsem mu: ‚Navštiv mě, navštiv mě často. A u mne se
neostýchej, nepotřebuji peněz.‘ Ale pochopíš, že jsem mu to dala na
srozuměnou zaobaleně; neřekla jsem mu to tak drsně; bála jsem se
tolik, že ho pokořím, hošíčka! Nuže, věřil bys, že mám bláznivé přání,
jež se mu neodvažuji říci? Chtěla bych, aby mě navštívil se svými
nástroji a svou zástěrou a třeba aby bylo na ní trochu krve!“
Praví to tak nevinně, jako by řekl jemný člověk herečce, již miluje:
„Chci vás vidět v tom kostýmu, jež jste měla na sobě v té slavné
úloze, již jste vytvořila.“
Já, postaviv si hlavu, počínám znovu: „Můžeš si vzpomenout na
dobu a na příčinu, z níž zrodila se v tobě tato podivná vášeň?“
Pochopila to těžko; konečně se mi to podařilo. Ale tu mi odpověděla
tónem velmi smutným, ba i, pokud si mohu vzpomenout, odvracejíc
oči: „Nevím… nepamatuji se.“
Jakou bizarnost nenajde člověk ve velikém městě, dovede-li se
procházet a pozorovat? Život se hemží nevinnými netvory. – Pane
Bože můj! Ty, jenž jsi Stvořitel a Vládce; Ty, jenž jsi stvořil Zákon
a Svobodu; Ty suveréne, jenž dopouštíš, Ty soudce, jenž odpouštíš;
Ty, jenž jsi pln pohnutek a příčin, a Ty, jenž jsi snad vložil do mého
ducha zálibu ve hrůze, abys obrátil mé srdce, jako do ostří nože jsi
vložil uzdravení, Pane, slituj se, ó slituj se nad šílenými muži
i ženami! Ó stvořiteli! je možno, aby byli nějací netvoři v očích toho,
jenž ví, proč jsou, jak povstali a jak by bylo možno, aby nepovstali?