Petr Borkovec Herbař k čemusi horšimu

ŠLÁGR

Nad přístavem měsíc svítí,
lodě šli už dávno spát,
píseň zní do prázdných sítí,
v dálce slyším dudy hrát.

Do Chorvatska? Ne, už nikdy!
Čtrnáct hodin v koloně,
všechny pláže jsou jak násyp,
kamenolom hadr, fakt,

moře slaný jako prd-l,
vlny jako na Slapech.
Melodie tiše stoupá,
k starým lodním lucernám,

měsíc v přílivu se houpá,
svítí na cesty k tavernám.
Z katalogu: po pár schodech
pláže, písek, soukromí.

Pravda: schody, šutry, lidi,
za barákem magistrála,
hluk harantů, třicet místních,
zdřímnout si je utopie.

Tam staré písně námořníků,
nikdy nepřestanou znít,
modlitba tichá, slova díků,
sítě plné vždycky mít.

To v Bulharsku je Čech králem,
nepočítá jako pako.
Co to žvaníš, krávo blbá?
Jeď, ty pindo, k Berounce!

Do Bulharska jezděj socky:
když nemáš, tak nejezdi.
S rozbřeskem zas plachty bílé
skryje obzor modravý,

nad nimi do poslední chvíle,
letí racek bělavý.
Chorvati sou přezíraví,
vokradou tě, i když nechtěj.

Čau, chorvatský soudruzi!
Moře - jedna fekálie,
voda smrdí na sto honů,
výtoky a divný trubky,

na kamenech hnusnej sliz.
Moře prostě nevoní.
A navíc ta buzerace,
všude, hlavně ve vodě.

Jugoslávský policajti -
do jednoho cinknutý.
Po válce to bylo super,
vítali nás se slzama.

Tak si říkám, že by helfla
v lokalitě menší válka.
A když ne, tak aspoň ňáká
havárie tankeru.

Malý hoch jim z mola mává,
ať se zas domů navrátí,
od táty křížek si schovává,
snad na moři se neztratí.

Náhodou jsem letos zašel
na jednu pláž v Rovinje.
Normální pláž do čtyř hodin,
dvě stě, tři sta lidí na ní.

Od čtyř ale „velká postel“,
kam ses kouk, tam souložili.
Dívali se muži, ženy,
jak to dělaj sousedé.

Občas se i zatleskalo,
když byl výkon mimořádný;
ale žádný střídání.
Půlka lidí byli Češi

a byli dost aktivní.
Plachty bílé napínají
silné paže lodníků,
lodě zvolna odplouvají,

úděl věčných poutníků.
Jeden Chorvat mi to nádher
ně udělal v apartmánu.
Byl něžnej, jak bejval Jirka.