Pýcha, či skromnost?

Zahradou básní prochází pyšný páv,
na slunci leskne se bohatý háv.
Chystá se vyzobat zrní všech ptáků,
uhni mně z cesty, chudý vrabčáku.

V básních tu já den co den host,
brzy mně předáš i svůj skromný chvost.
Pýcha často nerozezná od zrní plevy,
ze svého záměru za žádnou cenu nesleví.

Vem si hloupá pýcho můj chvost či post,
skromnost chtěla psát jen pro radost.
Těžko se dýchá, kde pýcha žije,
ještě hůř, když přidá se byrokracie.

Pokud nedokážeš v psaní rychlost dát,
odhlásí tě, vše můžeš znovu psát.
Zdali aspoň tisíc znaků, není v povídce či blogu,
nepustí tě dál, musíš připsat hloupost, třeba o smogu.

Dobře či škoda, že neplatí to v básni?
Kolik bys napsal pýcho, tak zhasni.
Skromnost bude psát, když sama bude chtít,
není nutné vždy jen vítězit.
Ctí je už jen zúčastnit se!