Stromy u cest - Pavla Bartková

Matičky shrbené, u cesty čekáte,
snad za své životy vděku se dočkáte…
Haluze bez listí větru se vzpíraly,
když mrazy s vánicí bloudily po kraji.
Na jaře voňavých kvítků jste měly
a ve svých náručích hostily včely…
Co ptačích koncertů v korunách znělo,
když mnohý z poutníků narovnal tělo,
opřený o kmen odpočíval,
chvilku se na svět jen tak díval…
A vaše lístky ševelily.
Prostor k žití jste vytvořily
i v dutých kmenech.
Matičky shrbené, u cesty čekáte…
snad za své životy vděku se dočkáte!
Dál nebem plují oblaky,
dál hnízda čekají na ptáky.
Léta a zimy se míjely,
kořeny rodnou zem vpíjely,
v korunách zrály jablka, hrušky…
Pro koho zrály? Snad pro ty mušky,
kosy a myši v příkopech.
Váš trpný úděl bere dech,
na kmenech značky přitlučené…
Matičky shrbené, u cesty čekáte.
Snad za své životy vděku se dočkáte?
Ubývá poutníků, málo je stromů…
po cestě z asfaltu vracím se domů.
Přijíždím po letech
a míjím známá místa.
Něco je jinačí, tím jsem si jistá.
U cesty chybějí matičky jabloní.
Z příkopu naposled pár třísek zavoní
poslední rozloučení
a čerstvé pařezy žalují nebi:
Matičky stromy roky tu žily,
tvořily krásu, co zasloužily?
Očima hladím a v srdci mám
to prázdné místo, kde strom léta stál.
Nahou silnicí teď vítr se honí
a hlínu z polí rozfouká po ní…
Ale snad brzy nastane čas,
kdy u cest pokvetou aleje zas…
Kdy vděčný člověk přestane bořit
a začne srdcem jen dobré tvořit.