Svlékání tmy Dylan Thomas

Na Stehnu bílého obra

Kolihy křičí hrdly, do nichž se mnohá řeka stáčí,
pod počatým měsícem na vysokém křídovém kopci,
na Stehnu bílého obra kráčím,
tam, kde ženy neplodné jak balvany této noci
spočívají a touží rodit a milovat, ač leží tu už celý věk.

Ty ženy se modlí hrdly, do nichž se mnohá řeka stáčí,
v brodišti zálivu volají po semeni, té horké záplavě,
ač déšť smyl jejich jména a náhrobky ovinulo pcháčí.

A jak jsou samy v tom věčném ději chýlící se noci,
teskní s jazyky kolih po nikdy nepočatých
a prastarých synech na tomto kyjem otesaném kopci.

To ony kdysi v husí kůži zimy milovaly olistěný sníh
v uličkách namlouvačů, či do páru pluly v žebřiňácích
pod volským rožněm slunce tak vysoko,
že se hrst sena vpletla
do stanujících mraků, nebo se veselily s chlapci,
mladými jako ony, v dížích podojeného měsíčního světla,

pod nasvícenými tvary víry, a spodničky jim ve stínu
luny zvedal vítr. Dřív plaché před těmi, kteří šli směle
za láskou, teď stahují mne ke svým zrnům na obří mýtinu,

ony, jež před zelenými kraji byly radostným tělem
živých plotů. Šel čas a prach jejich dávných těl,
jenž pasák vepřů lstivě zakopal,
vyhnal kořeny a ve svitku oženěných chlévů hořel,
vzlétl na kompost nebe s bleskem jeho stehen, či vzplál
s jejich sadařem v jádřinci slunečního keře,

drsného jako jazyk krav, a bičoval šlahouny
ostružin podmáslí jejich hřív pod svým zlatem
neuhasitelným, letním a trnitým,
nebo se hedvábně čeřil v houštinách luny
jako harfa jezera zčeřená oblázky a krupobitím.

To ony byly kdysi květem nevěst u cesty, v domě hloží,
a slyšely vilné, chtivé pole vzlétat do mrazů
a za soumraku v chodbách bodláčí cupkat do kožichů
zachumlané a vřískající mníšky boží,
až do té doby, než bílá sova překřížila
jejich hruď na srázu

hýřící oblohy, než se rohatí kozli rozběhli po lesích
za láskou tam, kde pochodeň lišek pění mezi stromy
a zvířata a ptáci pospájené noci zvoní a halasí,

a než si krtek rypák obrousil při putování dómy,
než smetanové husopasky s prsy plnými medu a révy
(pod tloukem královského housera, jenž v loži trakaře
bušil křídly, až se rozsyčely chlévy)
zmizely spolu s ječmennou tmou, v níž na jaře
jejich dřeváky tančily a světlušky jejich vlásniček
odlétaly a stohy prchaly —
(nepovily však nic, žádné kojeňátko hýčkané v úlu žil,
neplodné a nahé na zemi Matky Husy zůstaly,
se svými Hloupými Janky byly jen balvan na loži).

Koliho, ukřič mne, ať ústa jejich prachu políbím.

Prach jejich konvic a hodin ve víru se stáčí
tam, kde teď otava vyhání a kapraď kuchyní
hltá rez jako srp stínající živé ploty a ptačí
haluze, jež zpěvnou mízou prudce zčervenaly.
Ze stavení, kde úroda klečí, každá z nich mne sevře,
vždyť slyšely vysoké zvony odplouvat a s nedělemi
mrtvých mizet v dáli,
a deště ždímající své jazyky na sepraném dvoře.

Naučte mě lásce, jež nikdy neuvadá, i když hrob
olistil se jesení
a Vzpomínáme s láskou na trávou spásaném kříži
je sluncem rozdrásané a Dcerám v žalu
dostalo se spasení
od dávných nápadníků v uličkách, kde se lišky množí
či hladoví v rozdrobených lesích: ty ženy kopce
v každém poledni, kdy stromy se jim dvoří,
těm křepkým mrtvým a nesmrtelným vzdávají se v lásce

a, dcery tmy, planou, jako hranice divých ohňů hoří.