Svlékání tmy Dylan Thomas

Zvláště když říjnový vítr

Zvláště když říjnový vítr
mrazem svých prstů trestá moji kštici,
polapen sluncem jako krab couvajícím,
jdu v ohni, stín kraba vrhám na zem,
na břehu moře slyším ptačí křik
a v zimním klestí kašlat krkavce.
Když promlouvá, mé spěšné srdce chvěje se,
a slova splaví krev vytrysklá ze slabik.

A já, vězněn ve věži slov, pozoruji
obrysy žen tam, kde se obzor lomí -
výmluvné a kráčející jako stromy,
a dětí, jak v parku k hvězdám ukazují.
Kéž si tě jednou stvořím ze souhlásek buků
a jednou z hlasu dubů, kéž z kořenů
trnitých hrabství pár not vyženu,
kéž si tě jednou stvořím z řeči toků.

Za květináčem s kapradí mi spěchá říci
kyvadlo slovo hodin, vzlétá nerv významu
na kopí ciferníku a skučí po ránu
větrné počasí kohouta v korouhvici.
Kéž si tě stvořím ze znaků trávy na louce;
návěští trav mi řekne, co už vím,
a zimu plnou červů mým okem prolomí.
Kéž jednou vypovím tě z hříchů krkavce.

Zvláště když říjnový vítr
(kéž si tě stvořím ze zaklínadel podzimu,
z pavoučího jazyka a z hlásných kopců Walesu)
trestá zem pěstmi tuřínů,
kéž si tě jednou stvořím ze slov prostých lásky.
Srdce je prázdné tak, že ve slabikách běhu
chemické krve už vystříhá se hněvu.
U břehu moře slyš ty ptáky temnohlásky.