Když stromy pláčou

Stromy pláčou, když les se kácí,
i ony duši mají a teď ji ztrácí.
Už mi nezazpívají svoji tichou píseň,
smutno je mi a padá na mně tíseň.

Nejkrásnější stromy k zemi padají,
některé vzdát se nechtějí a spásu hledají.
Ty, co tu zůstaly, oplakávají svoje druhy,
snad jako ve válce - padl každý druhý.

Jak přesmutný pohled je na holé stráně,
co platné je, že lidé tolik bojovali za ně.
Dřív vítr proháněl se v korunách stromů,
dnes smutna jdu cestou a vracím se domů.

Už nemám chuť ani se tam vracet,
mám pocit, že tam i člověk začíná se ztrácet.
Celá dlouhá léta, ten krásný les byl chloubou,
by zase tady byl, je velkou moji touhou.

Že já se už toho nedočkám, dobře vím,
by ale zase voněl kůrou a smolou, přáním je mým.
Snad znovu pro radost mých dětí vyroste,
jen trvat bude dlouhá léta než do těch výšek doroste.

Pak koruny hrdě zas hledět budou dolů,
větvemi kývat a tiše povídat si spolu.
Znovu lidé se budou lesem procházet,
klid a radost v něm opět nacházet.