Pohádka

Když jednou za letního večera,
na nebi měsíc jasně zářil,
to začala se naplňovat pověra,
které by málokdo z nás věřil.

Na pasece v temném lese,
začaly se divné věci díti.
Ježibaba ta plný košík nese
a vlk v dáli strašně začal výti.

Říkalo se, že v tom lese straší.
Nechtěl ale nikdo věřit tomu.
Najednou všechna zvířátka se plaší,
to ježibaba kráčí do Sněhurčina domu.

Tam malí trpaslíčci se Sněhurkou žili,
se svými lucerničkami pak každé ráno
jak kráčí temným lesem vidět byli.
Sněhurka, že navždy usne - osudem jí byl dáno.

Zlá macecha na zámku čarovala,
otrávené jablíčko Sněhurce dala,
nešťastná zvířátka pak žalovala,
že macecha Sněhurce život vzala.

Plakali trpaslíčci, zvířátka, celý les.
Jak probudit Sněhurku z věčného spánku?
Jen tichý vánek zprávu lesem nes,
že princ na koni vyjíždí ze svého zámku.

Sněhurku dali do rakve skleněné,
pak u ní bděli ve dne i v noci,
jen oči Sněhurky zdály se zasněné,
zlá macecha ji měla ve své moci.

Jednoho krásného dne na paloučku,
objevil se krásný mladý princ.
Přistoupil a odkryl víko polehoučku,
zdálo se, že všechna kouzla jsou zas pryč.

Sněhurku políbil a tím probudil z věčného spánku.
Co radosti a štěstí bylo kolem najednou!
Sněhurka s princem na koni jedou k zámku
a celý les tou radostí, roztančil se pojednou.

Svatba byla veselá a slavná,
ale pak někde v dáli zazvonil zvonec,
pryč jsou všechna prokletí dávná,
naše pohádka má přece šťastný konec.