Snění

Zasněně se dívám z kopce do údolí,
kouř z komínů pomalu stoupá,
že tu stojím až dnes - trochu zabolí,
jen v dáli na obloze, hvězdička se houpá.

Rychle se stmívá a kraj brzy zahalí se tmou,
jen ty světla v oknech budou zářit.
Potěším se pohledem a dál půjdu cestou svou,
moc času už nemám a nesmím jej mařit.

Sejdu pomalu do údolí a krok za krokem jej projdu,
nevím, zda se někdy sem ještě vrátím.
K tomu, že tu nebudem věčně, v myšlenkách dojdu
a vím, že co tady bylo, nenávratně ztrácím.

Přesto nechci, by na mne padaly chmury,
vždyť život stál za to a není třeba ničeho litovat.
Sice ten čas je pryč, kdy štěstí padalo z hůry,
by jej spadl ještě kousek, Bůh by se musel slitovat.

Jen malinkatý kousíček štěstí,
vždyť snad toho tolik nežádám.
Nechci už ani vědět, co hvězdy věští,
toť poslední mé přání o co požádám.