Závist

Závidím hvězdám přejasný svit,
milencům lásky krásný ten cit.
Závidím stromům, že vidí z výše,
měsíci březnu zas, že jarem dýše.

Závidím sluníčku na obloze,
co jen se tak líně klouže.
Že svými paprsky zahřívá Zemi,
že celý den je s lidmi všemi.

Závidím ptákům, že mají křídla,
pro tu volnost, bych se všeho zřekla.
Závidím mrakům, co nebem plují,
že někdy se zamračí, snad toho litují.

Závidím potůčku, že může téci,
razí si cestičku a nemá péči,
zda dosáhne někdy svého cíle.
Budou to roky - nebo pouhá chvíle?

Závidím měsíci, že vidí celý svět,
včeličkám, co usednou na každý květ.
Závidím větru tu jeho volnost,
labutím na řece zas jejich věrnost.

Závidím horám vrcholky zasněžené,
rychlost laním - je člověk nedožene.
Závidím v tichu lesa kapradí,
i těm, co se vším si poradí.

Ale ze všeho nejvíce závidím lesu,
proto to tak špatně nesu.
Všude klid a ticho, nic nevyruší jej ze snění
a věřte, na tom se opravdu nic nezmění.

Kéž by každý člověk na světě,
nebo snad i na jiné planetě,
mohl si v klidu a míru snít
a být šťasten, že mohl tady být.