Anděl se zamiloval do Anděla

Neříkej, že jsi to sama vůbec chtěla
a Anděl se zamiloval do Anděla.
Neříkáš nic, jen mlčíš, jsou zbytečná všechna slova,
jaká je barva lásky, snad indigová?


Tu lásku, co v nás trvá miliony let,
o které básníci dál budou vyprávět.
A která spojí v jedno nebe a peklo,
„miluji Tě ďáble“, to mé srdce řeklo.


Tečou mně slzy, pláču, neboť já nejsem Anděl,
mám kopyto, ocas, to vše je můj úděl.
Jsi mě tak vzdálená, nemohu Tě lapit,
jen se Tě něžně dotknout a Tvé duše se napít.


Být chvíli Tvým Andělem, dotknout se nebe,
mou duši to skolí, to slovo tak zebe.
Tvá skutečnost mě pálí, možná mě zničí,
jenom „Miluji Tě“, to mé srdce křičí.


Odlož svá křídla, já odložím kopyto,
tak přijde na světlo, co bylo ukryto.
Jsme tolik jiní, taky máme své pány,
buďme sami sebou, buďme chvíli sami.


Sleduji Tě stále, jsi krásné růže květ,
ke kterému si však nemohu nikdy přivonět.
Je to celé dar nebo velké prokletí,
že oba nás zničí to malinké objetí.


Nemohu již dál Lucifere i Bože,
mé srdce to napíchlo na špičku nože.
Již nemusím dál žít, já sám ochutnal lásky,
na mé duši nemám jizvy ani vrásky.


Mé bytí se naplnilo, cítím jedno,
že vyšší moc je za všechno odpovědno.
A přestože to nebylo mým údělem,
jen díky Tobě jsem byl chvíli Andělem.