KDYŽ ZMLKNOU PTÁCI - Jaroslav Seifert

To bylo zpěvu po ránu
v korunách lip a kaštanů,
až uši zaléhaly,
kosové, drozdi, pěnkavy
i ten vrabec špinavý
zkoušeli jarní škály.

Někdy to byl jen pouhý křik,
bylo to samé cik cik cik,
jiný zas jak na klíč píská.
Však ty tam v dálce, zazpívej
své něžné dydli dydlidej
a ostré tré tré zblízka.

A pak už zněly ve sboru
z jasanů, dubů, z javorů
tón flétny a hra píšťal.
Jako by někdo spustil jez,
zvučely šípek, zimolez,
meruzalka a dřišťál.

Sotva jsem vyšel z domova,
zněla mi píseň kosova,
bylo mi smutno bez ní.
Však nastal čas - jdeš do ticha,
nic nehvízdá, nic nevzdychá
a ptačí píseň nezní.

List padá, vítr honí tu
ty noty spadlé z pulpitů,
na větvích léto babí.
Ptáci jsou zticha, zmlkli již.
Ještě je mockrát uslyšíš!
Že mockrát? Nu, jen aby!