Krásnoočka, dívka spanilá

“Ach, jak já Tebe nadevše miluji,
ve Tvých očích krásu shledávám, Tvé oči Vášní a Láskou se rozzářily.
V naději, že jednou snad, konečně ta chvíle příjde,
spatřím Tebe, má LÁSKO, spatřím Tvé vroucí rty, jak něžně, vroucně, vášnivě a dlouze mě líbají, spatřím Tě po svém boku stát.
Vím, že snění a touha po Tobě je to dětinské,
však pro mě dnes překrásné.
Tvé oči jsou překrásné, Tvé oči jsou spanilé, Tvé oči jako studánky,
blýskající se láskou, láskou vášnivou, blýskající se do dálky.
Jen krátký čas Tě znám,
však v srdci mém pořád Tě mám.
Okouzluješ mě každým dnem, okouzluješ mě stále víc,
jen s Tebou, jen díky Tobě, má duše Láskou a Touhou pookřála.
Když na Tebe pohlédnu, mé srdce Vášní a Láskou se rozehřeje,
hned rozkvetu.
Tvá krása, Tvůj půvab, Tvůj šarm, ta dobrota,
hýbe mým srdcem,
má LÁSKO, mé nejdražší, má drahá Kaťuško, jsem Tebou okouzlen.”



Vítr slabě se rozfoukal, pohrával si s něčími vlasy,
barva střízlíka vynikla, barvou nejvroucnější lásky,
čípak jsou asi?
Ve větru postava stojí, chvíli vyčkává,
vlasy vlají, oči se Touhou blýskají
a ten překrásný, ten něžný, přenádherný úsměv,
jdu rychle za ní.
“Kaťuško! Kaťuško!! má drahá Kaťuško!!!”



Svit slunce barví krajinu, každičké místečko, každičké malinkaté místečko, barvou lásky nejhlubší,
do stínu lesa však utíkám.
Tam, kde je temno a prázdno jen,
láká mě dívka spanilá, dívka překrásná, láska mě dívka mého života.
Vítr ošlehal její tvář, její tvář Vášní a Láskou zčervenala,
avšak na kráse neztrácí.
Její stín míhá se mezi stromy, stín pomalinku mizí,
ztrácí se, nikde tu není,
zmaten padám k zemi, mé srdce steskem nečekaně se zastaví.
Probouzím se časně, vzhlížím netrpělivě vzhůru, vzhůru na nebe,
slunce ještě nevyšlo,
cítím chlad a zase chlad.
“Kdepak jsi, má LÁSKO, má drahá Kaťuško?!”
Čekám na paprsek sluneční, čekám na ztracenou Lásku,
ale na pomoc přijíti nechce,
zemřu tu bez Tebe, zemřu tu bez Tebe steskem, zemřu tu bez Tebe žalem, je mi těžce.
“Jen tak jsi zmizela,
mě tu zanechala, zanechala mě tu napospas,
dívko spanilá, má nejdražší Kaťuško.”
Najednou slunce svit prozáří stromy,
mé srdce a má duše Vášní a Láskou opět se rozzářily,
už to jde, zvednu se,
musím jí najít.



Ta louka jest,
mezi stromy schovaná, mezi vysokou trávou,
někdo tam vidět je, kdopak to asi je?
snad má nejdražší, snad má dívka spanilá?
V šatech překrásných, v šatech hedvábných tancuje,
oči její překrásné, oči její blankytné, oči její Vášní a Láskou se blýskají, oči až přechází z krásy její
a v nové naději, naději na Vášeň, Lásku a Touhu k ní, běžím za ní.
Hned stojím na louce květinné,
kde tančí má nejdražší, má Kaťuška, má dívka spanilá,
mé oči Vášní a Touhou po Tobě se blýskají, jsou do Tebe zaláskované.
Hedvábné šaty, její náhrdelník posázený drahými diamanty, její prstýnek zlatý s opálem, její oči překrásné jako studánky,
vím, že se nedá polapit.
Všechno již jsem udělal, vyznal jsem jí Vášeň a Lásku, mé nejdražší, mé dívce spanilé,
pomalu nejistě vracím se domů,
snad spatřím jí ještě, dívku mého srdce, mou dívku spanilou?
Dveře klíčem odmykám, mé slzy tečou proudem,
myslím na ní,
na její spanilost, na její půvab, na její šarm,
jež sní chodí.
Jak smyslů zbavený,
čekám na svítání, čekám na sluneční svit,
jsem do ní Vášní a Láskou bezmezně zamilovaný,
nocí zpívám píseň o ní, píseň o mé dívce spanilé.
S příchodem šesté,
červánky nově teď vzešlé,
připomínají mi její tváře.



“Střízlíka barva vlasů Tvých,
do paměti se vryla,
hedvábné šaty, náhrdelník posázený drahými diamanty, prstýnek zlatý s opálem zdobí Tě,
když tančíš tu dokola.
Oči Tvé jsou překrásné, oči Tvé jsou spanilé, oči Tvé jsou jako studánky, oči Tvé jsou blankytné,
lesknou se Vášní a Láskou, lesknou se po mém něžném polibku, lesknou se na sto mil,
značí mi ve tmě cíl.
Tvůj zářivý úsměv, Tvé vroucné rty, Tvá duše křehká,
dívko má spanilá, dívko mého srdce,
rozbuší mé srdce, rozbuší ho Vášní a Láskou, Láskou po Tobě,
když se na Tebe podívám.”
Znovu jsem na louce květinné,
kde je ta Vášeň? Kde je ta Touha? Kde je ale štěstí dívky milé?
Květiny z věnce jejího vadnou,
musím to změnit, musím něco udělat, než na zem padnou.
Hedvábné šaty má roztrhané, vlasy rozcuchané,
oči slzami zalité,
na ranní rosu se posadila,
všechno, co stalo se, to pověděla.
Ve stínu noci zbloudila,
rychle se v lese ztratila.
Krajinou Vášně a Lásky hlas se ozývá,
jde za ním, kupředu, dívka má spanilá.
O větev šaty zavadila,
ve tmě to nespatřila.



“Nechci již dívat se na smutné oči,
co jindy jsou překrásné, co jindy Vášeň a Lásku jiskří, teď slzy roní,
do města spěchám, však moc času není, spěchám Ti pro nové šaty,
ať můžeš ještě dnes tančit v hedvábí.
Slečno Kaťuško, dívko mého života, moje milá,
pročpak jsi vyšla jen za zpěvem Vášně a Lásky?”



Překrásné šaty nesu panně,
s pozdravem radostným vítá mě.
Oči jsou zase spanilé, oči zase Vášeň a Lásku jiskří,
dokola a dokola spanilá dívka tančí.
Tak tu čas trávím s ní, s mou LÁSKOU, s mou nejdražší, s mou dívkou spanilou hodiny dlouhé,
děkuje, oči její překrásné zase jiskří, její duše se rozvášnila, je ráda, za šaty nové.
Mlčky bez slova jediného,
jdeme ruku v ruce, jdeme k rozvalinám hradu starého.
Pár set let zpět to sídlo kraje,
teď jsou to jen mrtvé zdi z kamene.
“Jednou pohřbí čas i nás,
zanechme jim tu vzácný odkaz,
nebo na všechny zapomenou,
však na Tebe, má dívko spanilá, má drahá Kaťuško, vzpomínati budou.
Vyprávějící o šatech Tvých hedvábných,
jak dívka mého srdce, jak dívka mého života, jak tančila dokola,
a o Tvých očích spanilých, o Tvých vlasech hnědých, barvy střízlíka.”