Lhát se nemá

Proč neříkal jsi mi vždycky pravdu,
když já tobě celá léta věřila!
Nepřkonatelnou vystavěl jsi hradbu,
proč jen já jsem srdce tobě svěřila!

Že lhát se nemá, snad dnes už víš,
ale na nápravu je už příliš pozdě!
Snad každému bych uvěřila spíš,
jen lásko má - bohužel už nikdy tobě.

Stále samé lži a důvěra se ztrácí,
co na poli lásky sis tak pracně zasel,
dnes už jen v podobě zklamání se vrací.
Vím, že rád bys ke mně zase cestu našel.

Kolik za ty nekonečně dlouhé roky
odkvetlo na lukách voňavého kvítí,
z kolika potůčků se staly dravé toky,
jen to slunce zlaté, stále stejně svítí.

Ještě štěstí, že nás i občas zahřeje,
svými paprsky pohladí nás po duši.
Vždyť snad už víc si člověk nepřeje,
zda se ale láska vrátí - vůbec netuší.