Odpusť mi, prosím!

Nedala jsem ti vůbec šanci,
k jednomu tvému tanci.
Rozhodla jsem za nás oba,
ale teď vím, že to byla chyba.

Nikdy si to neodpustím, věř.
Bolí mě to víc, než bys řekl.
Vždy tě však budu milovat,
tebe už jenom litovat.

Udělala jsem špatnou věc,
život si mne připravil klec.
Nevím, jak znít mám uniknout,
ať ty hlasy kolem už utichnou...

Srdce mi mé rozhodnutí drásá,
každý den se slzou na řasách,
se na nebe hloupě dívám
sama sebe se přitom ptám.

Proč jsem to vůbec dopustila,
proč jsem tě nenechala?
Proč jsem dovolila mi tě vzít?
Když jsem tě ještě mohla mít?

Však až se mne jednou někdo zeptá,
budu říkat, že nebyla to chyba tvá.
Miluju tě, i když se to vzít zpět,
už napořád budeš moje dítě.

Noci plné smutku a bolesti,
jak možné jsou ty neřesti.
Neodpustím si to, nikdy.
Jsme lidi a děláme chyby.

Kdybych mohla vrátit čas,
poslouchala bych srdce hlas.
Ty bys tu byl se mnou,
a já navždy s tebou.

Plakala jsem předtím a pláču i nyní,
to na mém rozhodnutí ale nic nezmění.
Já jen doufám, že mi jednou odpustíš,
a věříš mi, že mi strašně moc chybíš.

Dokud mi neodpustíš ty sám,
já nemůžu jít cestou dál.
V hlavě tě pořád mám,
dej šanci mým prosbám!