Prosím, věř...

Sedím v temné místnosti úplně sama,
jenom tak listuji v sešitě stránkama.
Hledám jednu jedinou kapitolu,
o tom jak jsme mohli být spolu.

Já vím, ty to nechceš znovu slyšet,
nechceš mě také vidět na dně klečet.
Jen mi prosím dej šanci na vysvětlení,
proč jsme k samotě vlastně odsouzení.

Jsem náladová a mám tisíc různých tváří,
všiml sis ale, jak moje oči s tebou září?
Jsem mladá a chci si život užívat,
napadlo tě, že chci ale s tebou usínat?

Víš, já ti to neumím říct, koukat se ti do očí,
mám totiž strach, že se tím všechno ukončí.
I když.. On už konec všeho vlastně je, já jen,
chtěla jsem ti říct, že jsi ve mně zažehl plamen.

Až s tebou jsem po dlouhé době cítila lásku,
ale tu opravdovou, kdy nevydáš ani hlásku.
Srdce se mi zastavilo, když jsi byl vedle mě,
a teď tu sedím sama, bez tebe, bez světla, ve tmě.

Hledám tu kapitolu, která měla být jen o nás,
o tom, jak jsme přečkali slunce ale i mráz.
Tenhle příběh nemá šťastný konec, ale proč?
Křičím, volám, ale nikdo neslyší mou prosbu o pomoc.

Chyť mě za ruku, drž mě pevně a poslouchej má slova.
Kdyby měla jen jednu možnost udělat všechno jinak.
Začala bych u nás dvou, tam kde se stal ten zlom.
Kdy přestali jsme se spolu starat o náš lásky strom.

Víš, jednou za čas prostě udeří do nás blesk,
ale v tu chvíli mě přepadne obrovský stesk.
Věř mi, já bez tebe opravdu neumím jít dál,
i když vím, že ty by sis to vážně moc přál.

Neumím kolem chodit a nedívat se na tebe,
nejde mi si představit, že se tohle vstřebe.
Měla jsem jasnou vizi o tobě, o mně, o nás dvou.
Ale zřejmě to byl jen sen a každý má jít cestou svou.

Ale prosím, věř, že nezapomenu na ty momenty,
kdy jsme spolu pojmenovávali hvězdy a planety.
Na ty chvíle, kdy jsem si mohla aspoň na chvíli,
myslet, že jsme si něco navěky slíbili.