Přítěž, ve hře, kde není vítěz.

Až se ráno probudíš v prázdné posteli,
vzpomeneš, jak se naše cesty jen minuli.
Snažili jsme se najít stejný směr,
a v srdci zbylo jen několik děr.

Jen jeden z nás opravdu jít chtěl,
druhý se radši komentáře zdržel.
Už neucítíš mé ruce na tvém těle,
tak se zase můžeš mít skvěle.

Byla jsem jenom přítěž,
ve hře, kde není vítěz.
A tak jsme prohráli,
s city si akorát pohráli.

Propletený prsty, zamotaný hlavy,
teď se zmůžeme na slušné pozdravy.
Vzpomínky všude a bolavý duše,
milovali jsme slepě, hluše.

Proplakaný noci, ještě horší rána,
stojíme tu, tady, teď, před námi brána.
Půjdeme spolu? Nebo každý sám?
Proč mám pocit, že tě tu pořád mám?

Tak kde jsi? Drž mě a nepouštěj,
s tebou projdu oceány i pouště.
Buď tu, i když nebudu chtít,
nenech mě od sebe už odejít.

Dva lidi, dvě srdce, jeden cíl,
stálo nás to oba hodně sil.
Ale jdeme dál, jdeme spolu,
jdeme nahoru, ale i dolů.

A já už nejsem jenom přítěž,
ve hře, kde není vítěz.
A tak jsme oba vyhráli,
s city si akorát pohráli.

Jako slunce patří na nebe,
já mám být vedle tebe.
Děj se co děj, stůj co stůj,
naposledy se dotknu tvých rtů.

Poslední polibek, poslední objetí,
vzpomínka na společné soužití.
Očím tvým věnuji poslední pohled,
vždycky mě to bude strašně bolet.