Pocta Vladimíru Holanovi - Jaroslav Seifert

Jsou chvíle, kdy v myšlenkách
závidíme i mrtvým,
jako by jejich věčné nebytí
bylo jen spočinutím
v bezbolesti a v pohodě
a v zátiší vadnoucích květin.
Stačí však jen záchvěv rozkoše,
ať už je jakákoliv
a vracíme se ke svým trampotám
a k hrůze z konce.
Přežil jsem všechny básníky
své generace.
Všichni byli mi přáteli.
Naposled umřel Vladimír Holan.
Jak by mi nebylo úzko,
jsem sám.
První byl Jiří Wolker.
Byl mladý a spěchal.
Ach, ty nešťastné polibky
na horečnatá ústa
tuberkulózních dívek v sanatoriu
na mořském pobřeží!
Po letech zemřel Jindřich Hořejší.
Své verše psal v přeplněné kavárně
na kulatém stolku
jako voják po bitvě dopisy své milé
na převráceném bubnu.
Prudkým gestem odešel
Konstantin Biebl.
Stýskalo se mu asi po něze
javanských dívek,
které se podobají živým květům
a chodí tiše jako po špičkách.
Josef Hora byl jediný,
který si s F. X. Šaldou směl tykat.
Jen vejděte do jeho sadu,
když kvetou štěpy.
Ve slunci jejich dojemné květy
voní po hořkých mandlích.
Dal nám sbohem i František Halas,
věrný druh.
Toužil, aby jeho verše krákoraly
do uší lidem,
ale někdy mu to nedalo
a zpíval.
Na smrt ani nepomyslil
František Hrubín.
A já - kde jen stále nacházel
kantilénu svých veršů,
a on poslouchal usměvavou vodu
na sázavském jezu.
Vítězslav Nezval rouhal se smrti
a ta se pomstila.
Když zemřel tak náhle o Velikonocích,
jak si sám předpověděl,
zlomila se jedna ze silných větví
na stromu poezie.
Když umíral Holan,
telefon mi často vypadl z ruky.
Své básně rozhazoval s pohrdáním
jako kusy krvavého masa,
ale v té zpropadené voliéře Evropy
ptáci se báli.
Smrt chtěla na něm pokoru,
ale on ji neznal,
a smrti se zuřivě bránil.
Nakonec ovšem podlehl.
A anděl, který mu zvedal ruku,
když mu umdlévala,
seděl na kraji jeho postele
a usedavě plakal.