Ptáš se mě…

Ptáš se mě proč skládáš básně?
Ne, já vím, že je píšeš krásně.
Proč stále hledáš souznění vět?
Aby se duše nepřestala nikdy chvět.


Je Ti nádherně, máš svůj Svět,
kreslíš z písmenek květ.
Tisíce něžných slov jen pro sebe,
tisíce pohledů do nebe.


Dokážeš cokoliv říci,
tak jako boží bojovníci.
Všechny své pocity najevo dáš,
kolem sebe mnoho přátel máš.


Radost či smutek a mnohem víc
a jeden nejsladší polibek letí na Tvou líc.
Někdy se utápíš ve vlastním pláči,
v ten moment ti říkám? Dost! To stačí!


Jindy to bolí když rmoutí se duše,
přesto píšeš, já to nějak zvládnu, jednoduše.
Pár řádek slzavých napsat Ti stačí
a úsměv se směje nikoliv mračí.


Tak rozpustíš žal do černé tuše,
plamínek upřímné lásky září z Tvé duše.
Jindy zas nestíháš v radosti psát,
tak jen s úsměvem necháš si zdát.


Myšlenky hravé co v hlavě Ti skotačí,
prozáří Tvou křehkou duši a tohle Ti postačí.
V tu chvíli přestáváš na formu dbát,
se slovy a písmenky si začínáš hrát.


Slova pak papírem vesele protančí,
radost i hravost s Tebou se vyjančí.
Jen proto za sebe slova skládáš,
svým zářivým světélkem do tmy máváš.


A s vášní v srdci píšeš básně,
upřímně, skromně i věhlasně.
Do každé z nich kus sebe dáváš,
lásku, naději a víru rozdáváš.


Aby i Tobě bylo krásně!
Děkuji Ti za vše! I já Tobě skládám básně.