Večer ve dvou - Miroslav Florian

Čekal jsem dlouho, ale nepřišlas.
To jenom řeka chodí včas;
smím se s ní toulat Karlovými Vary,
jí nepřipadám zamlklý a starý,
nevyčítá, že vrším prohru k prohře.
Jsi bůhvíkde - a zahřívá mě Ohře.

Čekal jsem dlouho, byl jsem v pořadí.
Rezavá řeka si mě odvádí.
Jako sníh z hor, jež hledí nehnutě,
rozsvítily se na ní labutě,
malátně pluji a pak naráz vzlétnou
za štíhlou šíjí, za zobcovou flétnou.

Čekal jsem dlouho, déle než jsem chtěl
a přešlapoval jako bez křídel.
Naštěstí řeka v mrazu neprostydla,
tu napájejí tepající vřídla.
A moje verše jinak monotónní,
jak jarní stružky vlévají se do ní.

Nedočkal jsem se...Ale opodál
na tebe, lásko, budu čekat dál.
A kdybych byl jen kámen, přitáhnu tě.
A kdybych byl jen vítr, ponesu tě.
Nelítostně se valí přes houští
proud, který mě už zvolna opouští.