V dobách branných časů, začas hlas tasit své nitky aby nadále nezůstal ničím a poutal na sebe oblak jistin, na pomoc svým blízkým, jěš můžou pít z jeho číše a bíti slyšet, plamen v srdci plném jisker za každého kdo vyřkne, jsem tvůj přítel...
Poledne chromových žlutí, nebesa bez poskvrny, vesmírná slunečnice na kříž přibíjí zemi. V bezzrnném obilí cvrčících cvrčků šílení. Jako nabodnuté hlavy civí bezlisté stromy. Zahvízdla smrt. Umíráčkem měří. Do mozku se zakusuje