Mám jedno přání, nemáš o tom ani zdání. Chci si svůj sen naplnit, svoje mezery života doplnit. Doplnit tebou a to tak, že budeš se mnou, teď, potom i pak. Jsi mé štěstí, mé jmění, vkročil si mi do života a vše se změní. Nepopsatelný pocity k tobě...
Chtěl jsem býti poeta, však připadám si jako popleta. Před tebou mi rudnou tváře, jak tisíců lampiónů záře. Ruce jak starcovi se chvějí. Sevřít pevně v náruči tě chtějí. Obavy nedovolí mi promluvit, v touze ledy prolomit. Mé uši touží slyšet...
Ptá se mladý branec: „Anče, kam neseš ty pomeranče? Snad Tě neštíplo saranče?! A proč tolik spěcháš z ranče?“ „To já nesu pro Komanče, co mu říkám >>Ty můj kanče!<< Na co myslíš?! Styď se, branče!