Poštovní schránka na rohu ulice studená jako vyhaslá pec. Kdys hřála dobře. Teď studí jako lednice nebo vězeňská cela. S dopisy skončila jedna krásná tradice. Schránka je prázdná. Smutná. A omšelá.
Mají vzácné hobby: hříbečky a hroby. Kvůli trablům s páteří sprostě klejí, láteří. Jak se stále hrbí celý hřbet je svrbí. Mějte s nimi strpení – vždyť jsou věčně shrbení. Houbaři a hrobaři noci žalem propaří....
Proč bych se měla před nimi schovávat, výsměchu,bolesti a trapasů se obávat? Vždyť to já bych se měla smát jim, o životě toho fakt víc vím. Takže si můžu sundat svou stydlivou masku a přestanu si hrát na stydlivou krásku!
Říci: promiň ... to je jako říci už nemůžem se smát jen černé masky nasadit a litovat. Říci: mám tě pořád rád ... to je jako volat že slunce pořád svítí a že na jaře sníh taje, roste kvítí. Říci: více nelitujme ztrát ... to je jako zapomenout kdo js...
„Byl to zápas jako vždycky.“, kvitovala lakonicky. Se soupeřkou jsme si kvit, teď budu mít pár dnů klid, Jen být zdráva, jen být fit. Relaxovat, trochu žít.