Beznaděj

Tvé oči nádherné, jak květy pomněnky rosou smáčené.
S nimi chtěl bych každý večer usínat, však proč mne musí život právo na lásku upírati.
Každé ráno vstát a jen si přát, abys mne milovala další den a že ten předešlý nebyl jen pouhý hloupý sen.
Líbat Tě na tvé vlhké rudé rty a šeptat já a ty jsme my.
Klečet pod rozkvetlou třešní sami
a snít, že tu jednou bude někdo, kdo Ti řekne mami a mne tati.
Tvá šíje po hebké kůži se vlnící v smyslech mých touhu, něhu i bolest budící.
Tu tohu bych probodl jehlicí.
Slituj se nad tím, kdož tu trpící.
Tvá krutost je jak zamrazení,
závan vánku a mírné ochlazení,
chtěl bych však cítit i tvé něžné pohlazení a ne jen slýchat:Pro tebe v mém srdci místa není.
Proč mne nemůžeš milovat?
Proč nemohu Ti svou lásku věnovat?
Proč musím každého slova litovat?
Proč jsi musela mé srdce láskou udolat a pak ho bolestí a žalem ubodat.
Přesto jsi dokonalá neposkvrněná,čistá jako vzduch, když přežene se smršť větrná. V tvůj hlas svůj sluch chci ponořit a vnímat tvá slova peprná.
Chci Tě vidět tančit a ne se na mě mračit,však vím, že ti nemohu stačit.
Asi jsem pouhý hlupák, co nestojí ani za mák. Jsem romantik poblázněný k samotě odsouzený.
Neboť není ženy nežli tebe,
nemohu žít ne bez tebe,
nevěřím v Boha ani v sebe,
to má víra jest plna tebe.