Rudá princezna

Červeně rozkvetlou lučinou,
cválá černý kůň s bílou lysinou
v sedle s rudou princeznou,
jež pohrdá láskou mou.

Slunce zapadá pod obzorem,
cítím se být matadorem,
chci jí držet kolem pasu,
jak muletu při zápasu.

Vytáhnu kopí,jež postavím oři do skoku.
Jak kůň kvapí, gladius mu vrazím do boku.

Lučina se krví pokryje,
rudé kvítí zakryje,
ona ani slzy neprolije,
neboť nikdy nelituje.

Dál tou loukou utíká,
závoj a šat její mi mezi květy uniká,
už jsem blízko jen zvolat Niká!
Justinián řknul zvítězíš,
pokud jí vytrvalostí porazíš.

A tak rozběhnuv se za ní
s prosbou buď mou paní.
Náhle však zastavila
to, když ji únava okusila.
Její tělo k zemi kleslo,
zlo se jí v očích lesklo.

Tváře však pokryté ruměncem
kštici nadýchanou
rty jak kreslené umělcem.

Cítil jsem její vůni libou
a chtěl si ji vzít s sebou.
Náhle vítr se vzedmul,
její dekolt se nadmul.

Naše rty se sblížily,
žel jen na chvíli.
Hrom zadunil a já se probudil.

Krásné to bylo snění
škoda, že skutečnost to není.
Další den utrpení,
další prosba odpuštění.
A opět další noci
ponořit se do světa pokušení
a oddat se tvé moci.