Snové pouto Něžnosti

Něžnost těla Tvého slzy do očí mi vrhá,
jsi pro mne jedinečná, nejkrásnější, jsi pro mne zářivá a vzácná jako ranní duha…
Jsi mi tak blíže, než má duše je mi,
jsi má snová Princeznička a to nelze změnit.
Tvá duše dávno před tím, než na svět přišla jsi,
zářila a žila… rozkvétala do krásy.



Pohled Tvojí duše je tak oslnivý, přitažlivý, je tak velmi laskavý,
roztaje v něm má úzkost, křivdy, slzy, bezpráví.
To, co k Tobě cítím, nevyjádřím nikdy tak, jak hluboce si přeji,
jsi ztělesněním mé Lásky, Vášně, jsi ztělesněním mého nejhlubšího Citu, Tvé stopy v srdci tolik hřejí.
Když upadala v nekonečnou temnotu má duše, jejíž křehkost znáš tak důvěrně,
vždy vedla jsi mne do Světla, nehnula jsi se ode mne.
Přesto, že jsi tak vzdálená, jak noční hvězdy, které nelze z oblohy si vzít,
i přesto jsi mi blíž, než kdo z lidí blízko býti může.



Tak dovol mi alespoň Tvou duši něžnými slůvky pohladit
a navzdory vzdálenosti snad vzlétnou k Tobě růže mé Lásky, nejhlubšího Citu a vděčnosti, kterou k Tobě cítím,
neboť jako zázrak jsi prolétla mým žitím.
Jen nevím, jak se ujistit, že má růže vděčnosti dojde k Tobě jistě…
Jsi tak velmi daleko, na zcela jiném místě…
Smutná je má duše, jen co na to vzpomenu,
že jsi tak velmi vzdálená a nikdy Tě nepřivinu tak,
jak velmi hluboce si přeji, Ty jistě víš to však.



Když mé oči slzy zalejí, jen na Tvá něžná slůvka vzpomenu,
když tiše v mé duši Tvůj hlas promlouvá, že prý mi slzy nesluší...
V tu chvíli malinko se uklidní, pomalinku ze dna vstává, přestože tak prázdné je všude kolem to ovzduší.
Takto úzké a nejhlubší vztahy svět snad již nepozná
a nádheru toho, jak lze někomu být tak snově blízko...
Jsi mi vlastně blíž, jsi pořád stále se mnou, než Tvá duše rozpozná,
avšak domnívám se, že k tomu, abys hlouběji to poznala, vnímáš vše procítěně a tento dar mít je štístko.