Vzpomínky z mého života

Mnohé se zdá být dávno pasé,
v myšlenkách vracím se zpátky v čase.
Své ranné dětství si přehrávám v mžiku,
se mnou snad šilo tisíce čertíků.
Co jen lotrovin jsem se nadělala,
to co říkala, zároveň i konala.

Tatínek v ložnici spal po noční směně,
sestra vstup brání, vztekám se nasupeně.
Jestli mě nepustíš, tak po tobě plaštím, nejsou slova jen,
skleněná miska ji nad hlavou tříští se o zárubeň.
Dnes ani domyslet nemohu sestřičko milá,
co by se stalo, kdybych se trefila.

Voda z nádobí lila se ze škopku do kbelíku,
celá má noha v něm skončila v okamžiku.
Dodnes vidím jak byla jsem v šoku,
cítím vodu již studenou, sahá až do rozkroku.
Maminku v domě jsem zamkla zkrátka,
vysvobodit ji musela mé sestry kamarádka.

K mamince plížím se, jak provinilé štěně,
tys vylezlas dílkou, ptám se udiveně.
Bylo mě vážně všude asi dost,
rodičům díky za jejich trpělivost.
Čas běžel, ze mne se dítě školní stalo,
vše ve mně se rázem naruby obrátilo.

Z čertíka stala se dívka uzavřená, nesmělá,
která ani sama sobě často nevěřila.
Za občasnou šikanu, či špatnou známku,
mnohdy měla slzy své na kahánku.
V dospělosti si opakuji slova věty moudré,
i něco zlé, může být někdy pro něco dobré.

V mnohém bych svůj život změnila snad,
na život však nelze psát reparát.
Snažím se nevzdychat pro to, co nemám,
ale lépe si vážit toho, co ještě mám.