V očích skleněná mlha, na oknech mříže, vědomě každý sám sobě, stlouká na hrob si kříže. Jedna tvář jako druhá, staví nás podle vzorce, třídu po třídě trhá, v našich tvářích proporce. Není to naše chyba, dřív byli jsme volní, než naše těla ...
Proč díváš se jinam, říkáš ze musíš jít ? Proč mi kurva neřekneš, že už nebudeš pít ? Ty Šlechetná dušičko, nechceš říkat mi pohádku ? I tak kolem krku vážeš mi oprátku.
Říkáš že jsme jako vesmír, no každý máme jiný směr, já střežím v očích si všechny hvězdy, ty odebíráš se do cizích sfér. Cestou prolitou slzami, na konci černý kostel, pro mě končí hrobkou plnou koster, pro tebe je na konci postel. Kde chtěl bys ...
Léto již pomalu k podzimu se sklání, nikomu nemohou vyplnit se všechna přání. Někdo může procestovat širý svět, jinému zas musí stačit třeba internet. Může být dobrý přítel, když toužíš cosi znát, však zlým pánem nad tebou se může stát.