Dušičky

Dušičky

Vítr už orval listy ze stromů
a plody jejich očesal.
On slitování nemá žádné
a kudy chce si, vane.

Jen tiše sedím na lavičce,
když ještě slunce rozhodlo se hřát
a mojí roztřesené svíčce
kousek tepla dát.

Ve větru svíce zhasínají,
i v nás je cítit podzim,
když ti, co žili s námi,
nejsou tady,
protože jako listí ze stromů
padnou k zemi též
a duše navrátí se zas domů
ze svých prašných cest.

Ještě mi šusti, podzime,
listy, co tančí po zemi.
Ani nás Osud nemine,
u srdce z toho smutno mi.

Jakoby den nestřídala tma
a rozum s nevědomím
nezápasil tiše v nás,
co bylo, zapomenem,
jen Láska prohořívá nás,
když plodům konce věští
tento smutný čas.

Bůh dopřává mi odpočinek
a slunce hladí paprsky.
Koho je vítr rozjařený synek,
že zdá se trochu oprsklý?
Když cuchá taky moje vlasy
a přivolává smutné časy
tyto podzimní.