Hranice alkoholika

Řeknu vám, těžko se mi o tom mluví,
ale upsal jsem se ďáblovi.
Měl jsem pocit, že v životě mě nic dobrého nečeká,
a neměl jsem chuť již věřit v boha.
Měl jsem chuť světu říct, ať je mi Země lehká,
protože jsem se rozmyslel a nepočkal,
protože jsem nepočkal na to dobré,
a začal jsem být přítel s alkoholem.

Jen teď tu sedím na židli,
protože bych si raději přeťal žíly,
protože se musím hambit před lidmi,
za svůj ubohý čin a nesmysly,
jenže, když mě ta droga omámila,
objala mě touha,
zkusit to zas a znova,
ta touha mě uspokojila,
a já neměl důvod nepít.
Neměl jsem ženu a ani děti,
neměl jsem důvod přestat,
ale měl jsem pořád důvody chlastat.

Teď tu sedím
a brečím u psychiatra,
jenž mi pootevřel vrátka,
a nikde žádná splátka,
pro toho hrozného ďábla.
Snažím se s ním bojovat,
a zase se mu neupsat.

Nechci aby objala mě touha,
zkoušet to zas a znova.
Odpusť, bože,
za to, co jsem způsobil,
odpusť mi,že jsem v tebe nevěřil,

ale málem jsem se utopil,
v tom hnusu co mě omámil,
téměř jsem podlehl,
tomu hroznému peklu.

Teď jsem tady,
a bůh mě přesto všechno zachránil,
ďáblovi v mé hlavě zabránil,...