Vrba.

Vrba je strom, ale nechci říct starý,
vrba je věc, do které se svěřuji mladí i staří,
vrba je duše zamilovaných i zklamaných,
vrba je stromem objetím svými větvemi.
Sedíme u ní přes den i v noci,
když máme trápení nebo pocit radosti,
sdílíme s ní všechna svá tajemství.
Vyřezávám do ní srdéčko lásky,
s iniciálami svého krásného štěstí.
A ona jen tiše poslouchá..

Hojí mé rány a bolesti,
když cítím chvíle slabosti,
když mám myšlenky sebevraha,
když nade mnou krouží černa vrána,
když životem jímž nešťastně proplouvám,
mám pocit,že v Titaniku umírám...

Když vítr fouká, větve se zvednou,
Jako by ukazovaly, jakou mám jít stranou?
Tudy! Tudy! Větvě vanou.
Tudy mam utéct?
Tudy mám jít pryč?

Vítr fouká a zmatená louka,
tancující do všech stran,
já jen zmateně koukám,
na tu starou vrbu,
která mi radila tudy utíkat,

Ne vrbo! Nemohu utéct,
to je špatná věc.
Copak to nevíš?
Že nechci ubližovat?
Vrbo, má přítelkyně,
vrbo, má kamarádko,
vrbo, nechci jít ze světa,
ani zdaleka,
vrbo, s tebou se já loučím,
slibuji,že jednou se vrátím.
Ale teď musím najít svůj život,
najít své ztracené sny i touhy...
najít to, co mi chybí,
a napravit své lidské chyby.