Uzamčená „ani slovo ani věta"

Chvílemi se to ze srdce ztrácí,
ale pořád se to vrací,
když si na to vzpomenu,
přeji si ať zapomenu.

Když mě chytl a strčil ruku dolů,
Já měla jsem být na pozoru.
On pošeptal mi do ucha, "vydrž bude to jen chvilinka".
Byla jsem omámená
a v duši celá oněmělá,

"Pane bože, co to dělá?"
V hloubi duše zazněla mi tato věta.
Já strašně jsem se bála,
jako bych v duši plakala.

Chtěla jsem křičet z plných plic,
byla jsem zmatená ale hlas nic.
Všude mne ohmatával,
hnusně osahával.

Hrdlo mé sevřené,
já nemohla dýchat,
bylo mi ouzko,
radši se utopit,
"bože, ať mě nechá být".

Já jako bych hledala v duši klíč,
já jako bych byla uzamčená.
Bez klíče slovo ani věta.

Po chvíli jako bych klíč našla,
našla jsem odvahu
a facku mu práskla.

Trvalo to pouze pár sekund,
ale pro mne to bylo tak dlouhé jako ve snu,

bojím se do teď mužů,
netuším zda strach přemůžu,

po roce mlčení jsem to ze sebe dostala ven
a moc děkuji těm lidem....