Křídla

Jeden hloupej sen,
ten kterýmu všichni veřit chcem.
Že jednou možná nebudeme přežívat, ale žít,
nechtěj mě rozesmát, zkus se konečně probudit.

Pod nohama klacky,
od života už umíš schytat facky.
V zádech zabodnutý kudly, dýky meče,
úsměv i když krev potokem teče.

Ten úsměv kterej vždycky donutí tě vstát,
donutí přestat brečet, zpět se nedívat.
Myslet na to že teď je to ještě vpohodě, ty horší časy teprv přídou,
A když mě nikdo nevidí tak maluju si po zdech křídou…..

Křídla a svatozáře,
A sám sobě se stávám lhářem.,
Když zavírám oči, a nalhávám si ten pocit…

Ž e jednou přestaneme se bát,
Spolu smrti se budem do ksichtu vysmívat
Že svět se jednou změní no a pak najednou přijde probuzení.

Když se probudím s očima zase pod polštářem,
A slzy tečou z očí a hřejou tváře.
Tma halí všechny jako já lháře,
A já už nechci přijímat čas a chci roztrhat všechny listy kalendáře


Kolem mě si miliony neznámích tváří, cestu razí,
Jsou to démoni i vrazi,
Možná víli i draci,
A život má prostě zvláštní smysl pro legraci


Má jediná možnost zas tomu jen přihlížet mi zbyla,
Úsměv se vždy objeví jen letmě jenom s bídou,
A však když se nikdo nedívá, tak maluju si po zdech znovu křídou…

Křídla a svatozáře,
A sám sobě se stávám lhářem
Už nikdy se nechci probudit z toho snu
Už nikdy věřit na pravdu

Už nikdy nikdo neuvidí mí oči skleněný
Myšlenky temný, bezedný a zraněný.
A než mi vezmou duši démoni, než mě dostanou a chytí,
Vrátím se zpátky napříč času, jako anděl smrti.
Zahodím svatozář , uvítám v srdci temnotu a svá andělská křídla !!!