Památník a odpouštění

Doma ve své knihovničce spatřím malou knížku.
Byl to jen okamžik, čtu na obalu nápis ,,Památník."
Zahledím se v jeho staré zažloutlé listy
A hned na první straně věta jeho účel jistí.
Tam psáno je: ,,Památka na moje mladé časy."
Píšou mi zde na památku kamarádi i spolužáci ze školy,
ať mám na ně vzpomínku a rozchod tolik nebolí.
Někteří mi nakreslili obrázky. Veverku mám od Lenky,
Kačera Donalda zas od Zuzky a kytičky od Zdeňky.
Dana malovala pejska se šátkem kolem huby,
asi kousal tvrdou kost, teď bolí ho zuby.
Od Stáni kočku s koťátky a od mé sestry,
Ferdu mravence z pohádky.
Jedno velké věnování však tu mám.
O něm já teď přemýšlím a Vám ho povídám.
To psal mi ještě tatínek a je plné rozporů a vzpomínek.
,,Když vše Tě zklame čemus víru dala,
když místo růží trny dá Ti svět-
byť srdce Tvé i krvácelo,
Ty uč se dcerko- uč se odpouštět!"
Vždycky jsem se dle tvé rady řídila,
však jen další zklamání jsem zažila.
Vím, že chybovat i odpouštět je pohled lidský.
Však odpustit každému znovu, pokaždé a vždycky???
Promiň táto mé úvahy a myšlenky.
Umím dál odpouštět, ale neumím už zapomenout.