Zima, rozum a srdce

Po obloze plují černé mraky.
Ráno padá z nich, mokrý, bílý sníh.
Chtěla bych s vločkami létat taky
a jako dítě svést se ještě na saních.
Ze zbytků sněhu postavil táta,
sněhuláka pro malého synka.
Aby radost měli všichni i jeho maminka.
Však jaká to zrada, místo vloček sněhu,
zas už jenom déšť padá.
Sněhulák se naklání, pomalu taje, padá.
Měsíc leden se sněhovou královnou či paní zimou
se stále jenom hádá, házejí vše na mráz, prý falešného kamaráda.
Mráz hájí se, to na sebe brát nebudu.
Konečně už probuďte matku přírodu.
Příroda však na to, marné jsou moje snahy,
to vy všichni musíte chtít pomoci,
ne ničit mě a svoje vztahy.
Tak jako to počasí mění se i lidská nálada.
Tak jako hádají se oni, pře se v lidském těle srdce s rozumem.
Řekne mi však někdo, proč my jiní či stejní nebudem?
Rozum říká, nech vše špatné už jít.
Takhle nemůžeš nikdy najít klid.
Copak všeho zlého nebylo už dost?
Spal už konečně ten pomyslný most.
Srdce však jen stále vzdoruje.
Vždyť všechny jizvy nezhojí ani čas.
Ty zůstanou ve mě, pořád v nás.