Pohádka

Pročítám si staré řádky,
kde se vzaly všechny hádky?
Chťela bych to vrátit zpátky,
ty roky kdy dalo se myslet na pohádky.

Pohádky o lásce, pohádky o kráse,
chtěla bych se vrátit v čase.
Kolotočem do snu,
k poslednímu dnu.

Ke dni kdy vše bylo v pořádku, i když nebylo,
ke dni, kdy se zdálo jakoby vše ožilo.
Dvě malé ručky hledajíc náručí,
kdo jen lásku zaručí?

Ještě jsme nic neznali,
smáli se a plakali.
K dětským snům,
ke krátkým dnům.

Zahrada za domem byla jen hřištěm,
koupelna zase jevištěm.
Všechno bylo snažší zdá se,
kde se to ztratilo, ptáš se?

Už nejsme děti a ty to víš,
už nemáme žádnou skrýš.
Žádnou skrýš před životem,
už neschováš se za plotem.

Už nevymluvíš se na nic , teď musíš se smát,
na nic už nesmíš se ptát, musíš na nohou stát.
Už nejsme v žádné pohádce,
kde netušíš o hádce.

Už neskryješ se pod deku,
teď nesmí ti být do breku.
Teď nestačí jen přihlížet,
jejich chyby přehlížet.

Už to není pohádka,
je to jen hádka.
Připadá ti jakoby tvůj život byl jen skládka,
přijde ti, že cukrová vata už není tak sladká.

Nebylo to snadné, ty to víš,
a tak o tom alespoň sníš.