Ta neuchopitelná

Stále ve mně největší smutek způsobuje ona,
přestože již netančím celé noci sám,
opět se vrací jak výstřel mezi žebra,
a já vyčerpán usínám v náručí neznámých dam.

Rána plná kocovin a budík na nočním stolku,
pokusy o žerty zesměšňující realitu,
a já stále utopen v jedné a té samé,
nemyslím si, že nějakou jinou možnost máme.

Další káva dá ti iluzi energie,
a ty vyrazíš do ulic, na chvíli růžový brejle,
přílišná naděje je ale zbytečná,
energie rychle zmizí a z růžový je černá.

A tak jde den za dnem,
my všichni v tom samým jedem,
a tím se trávíme.

Pro všechny je tu jenom jedna,
pro Gándího, Goebblese i Rasputina.

Láska.
Neuchopitelná, nepolapitelná, neviditelná.
Ta, která představuje ten největší smutek
i pro toho neexistujícího
Boha.