Vzpomínka

Odešel jsi tam, odkud návratu není,
ani sbohem jsi nestačil nám dát.
Tu bolest co cítíme, těžko někdo změní,
my musíme dál žít, ale kde jen sílu brát?

Proč tolik zarmoutil jsi srdce naše,
vždyť všichni tě měli tolik rádi.
Snad nahoře jednou setkáme se zase,
přijdou i všichni tví kamarádi.

Když odcházel jsi z tohoto světa,
příroda kolem se probouzela právě,
kdejaká kytička u cesty kvetla,
naše horké slzy mizely v trávě.

Proč osud byl tak krutý právě k tobě!
Tys miloval život a všechny kolem, kdo ti byli drazí.
Proč právě tebe andělé zavolali k sobě?
Je to bolest veliká - jako když nůž do srdce ti vrazí.

Tys srdce měl na pravém místě
a přesto tě možná nakonec zradilo.
Že jsi byl dobrý člověk, to vím jistě,
tolik bych si přála, by všechno se vrátilo.

Snad v knize tvého osudu bylo napsáno,
že jednoho slunného jarního dne odejdeš,
těšit se z lásky druhých, nebude ti dopřáno
a že klidu tady na Zemi snad nenajdeš.

Poslední, co mohli jsme udělat pro tebe,
položit kytičku a poslední sbohem ti dát.
Život jde dál, my musíme žít ho bez tebe,
bys vrátil se, to zbytečné je si přát.